Skautské středisko Doberčata

Kopem studnu, aby i jiní mohli pít, jeden za všechny, všichni za jednoho chceme žít hej!!!

Doberčata vyrazily na Radhošť 2008

Jednoho sychravého rána, 17. listopadu 08, jsme vyrazili se skoro  celým oddílem do hor. Cesta vlakem byla veselá, do busu jsme se kupodivu všichni vlezli.

Na Ráztoce nás přivítaly kupky polo roztátého sněhu a jeden příjemný pán, který nám nabízel odvoz spešl vláčkem pod lanovku. A jelikož po nás nechtěl ani kačku, obsadili jsme všechna sedadla, která byla k mání. Mačka nám povyprávěla legendu o lesů pánovi, který je zakletý do Radegasta. Chudák pán s paní, kteří se vezli s námiJ Měli z nás dost.

U lanovky jsme zjistili, že do jejího odjezdu zbývá asi ¾ hodiny, tak jsme zahráli pár her. Protest Kuby a asi ještě dvou lidí, že bychom se neměli vozit, ale jít pěkně pěšo, když už jsme na horách, byl k ničemu. Většina je přehlasovala. A Macek už stála u pokladny a měřila nejmenší špunty, aby mohli mít dětskou jízdenku.

Jelikož nás bylo půl na půl, každý jsme si vzali jedno dítko k sobě na sedačku – kdyby něco, a jelo se do vrchu. Ze začátku se zdálo, že půjde o obyčejnou jízdu lanovkou, to ale do té doby, než jsme vjeli do mraku. Nejprve jsme pod sebou shlédli nepatrnou sněhovou pokrývku, posléze nastala mlha, že jsme málem na zem neviděli. Začalo foukat. Co nás bude čekat nahoře, prozradily zamrzlé a zasněžené sedačky, jež nás míjely. No ba, na Pustevnách vítr fučel jak divý, sněžil ledový sníh a všem byla zima. Tak jsme se rozhýbali, někdo běžel s Beruškou na rozcvičku, někdo dal přednost Mackově hře se zavázanýma očima.

S vypětím všech sil při odolávání mrazivému vichru, dorazili jsme k Radegastovi. Tam jsme dali malou pauzu a vydali se dál. Našim cílem byla kaple Cyrila a Metoděje. Asi v půli cesty od Radegasta ke kapli, potkali jsme hospodu a dalo nám pořádně zabrat, abychom přemluvili zmrzlé dítka, aby šly ještě dál. Nakonec šly, a i přes fakt drsné počasí, sešli jsme se všichni u kaple. Od Macka a Mačky jsme dostali zadrátovaný kamínek, jako symbol srdce hor a naší vytrvalosti.

Na zpáteční cestě jsme se tedy stavili do hospody na polívku, hranolky, svíčkovou, smažák,… Ale největší radost nám udělala horká čokoláda, ve které lžička stála tak, jak jsme ji do ní zapíchli. Bomba! J

Cesta dolů byla příjemná. V lese už tolik nefučelo a čím níže jsme byli, tím větší bylo teplo. Až jsme si z toho všeho začali zpívat. Nejvíce zabodovala nejoblíbenější písnička od Kači – Jedu na koni.

A byli jsme opět na Ráztoce. Stačili jsme ještě omrknout Tarzánii, skamarádit se s potulnými psy a zahrát si hru, kdo nachytá do dlaní nejvíce sněhových vloček. Pak už přijel bus, ve kterém jsme měli zakázáno jíst, a jelo se do Frenštátu. Cesta vlakem domů byla úplně obyčejná, jako každá jiná. Nic zvláštního se nepřihodilo, až na nečekanou událost na kolejích, výluku z Frýdlantu do Pržna, asi hodinové zpoždění a jeden bus, který to musel 3x otočit, než odvezl všechny cestující. Alespoň pan průvodčí byl příjemný, a taky dost charizmatický fešák, jak jsme se všichni shodliJ.

Fotky si můžete prohlídnout zde: http://dobercata.rajce.idnes.cz/

 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.